Historie
obce

Založení obce

Sídlo založil roku 1833 hrabě Adolf z Ledeburu (Adolf von Ledebur auf Tellnitz), majitel všebořického panství, po němž byla pojmenována, kvůli ubytování dělníků stavějících silnici. Během své existence osada většinou náležela k obci Větrov (Streckenwald), která střídavě náležela k sousednímu Krásnému Lesu a Petrovicím. V roce 1927 zde žilo 76 obyvatel v 10 domech. K roku 2015 je Adolfov základní sídelní jednotku obce Telnice.


Historie o Adolfovu po roce 1945

Po ukončení války se museli do roka vystěhovat všichni sudetští Němci (v té době říšští Němci) z obce. Německá populace zde byla 100%, takže se po roce stala obec liduprázdná se svými jedenácti staveními (z toho tři statky) a hřbitovem. Začala tak postupná zkáza známého výletního místa prvorepublikových a válečných Ústečanů. Jen za tímto účelem byly na Adolfově vybudovány tři restaurační objekty. Dva kamenné a jeden dřevěný s tančírnou. Výletníci z Ústí mohli dojet tramvají na konečnou do Telnice (dnes pod železniční zastávkou) a tam pěšky až na vrcholky do Adolfova. U jedné kamenné restaurace, dnes známé jako Krušnohor nebo Adolfovský dvůr bylo přes cestu vybudován betonový taneční parket a malé koupaliště. Pozůstatky koupaliště a tanečního parketu jsou zřetelné do dnes.

Vzhledem k blízkosti ke státním hranicím převzala dozor nad obcí armáda. Do padesátých let využívala objekty jako cvičiště. Cílem bylo obec úplně zlikvidovat a vymazat ji z mapy. Postupná destrukce staveb začala odvozem stavebního materiálu až na Slovensko. Takže z původních jedenácti stavení zůstalo jen pět. Ty zachránila politická situace v Evropě. Na druhé straně hranic vznikla totiž z východní zóny NDR. Málokdo ví, že armáda cca 200 až 300m od přírodní hranice vybudovala v těchto letech po celé délce dvacetimetrový průsek s vysokým drátěným plotem. Výstavba trvala zhruba tři roky a po roce trvání byla beze zbytku stržena. Ještě dnes je vidět průsek pouhým okem a většina běžkařů a turistů si ani neuvědomuje, že jím prochází (pro turisty např. modrá mezi Černou loukou, lesem na kótu 768).

Co tedy zůstalo z původních staveb v obci Adolfov. Pokud půjdeme směrem od křižovatky od Fojtovic na Větrov a Krásný Les, tak tu máme po levici výletní restauraci s pokoji a stájemi (dnes pomalu ruina), následují dva původní domky (dnes rekreační domy) a na konci obce po pravé straně směrem na Větrov, Krásný Les již zmiňovaná restaurace Krušnohor (dnes již opuštěná a bez provozu). Nesmím zapomenout na hájovnu, která stála směrem ke státní hranici na okraji obce (hájovna stála do minulého roku, pak byla srovnána se zemí -nebylo divu, když ohrožovala zdraví lidí jako ruina). Již zmiňovaný hřbitov byl armádou srovnán „drasticky“ se zemí. Proč drasticky. Jako malý kluk jsem si hrál s kamarády na malém paloučku mezi stromy. Tu tam jsme našli porcelánovou fotografii z pomníčků. Tehdy jsem si to ani neuvědomoval, o co vlastně jde. Dnes je toto posvátné místo poznamenané částečně propadlými hroby a malou alejí.


Adolfov v období konce druhé světové války

Dění na Adolfově v posledních měsících druhé světové války lze stěží přesně zdokumentovat. Žádné historické záznamy o této době neexistují. Z dostupných pramenů si lze však udělat určitou představu o dění v samotné obci a obcích okolních (Krásný Les, Větrov, Habartice, Mohelnice a Fojtovice).

Nyní trochu odbočím a připomenu zhruba situaci o postupu jednotlivých vojsk a jejich dislokaci. Po osvobození Berlína se sovětská a polská vojska zastavila na jižní linii Dresden – Chemnitz. Angloamerická vojska se pak zastavila na demarkační linii Karlovy Vary, Plzeň. Samotné osvobození Československa plánovali Sověti z východu a jihu, tj. hlavní směr Ostrava, Bratislava, Vídeň – Praha. Avšak události pražského povstání donutily sovětská vojska k pohybu směrem od Drážďan na Prahu. První hlavní směr vedl přes Krušné hory a druhý přes Šluknovský výběžek (sovětská a polská armáda). Krušné hory přecházely prvosledové jednotky sovětské armády směrem ku Praze ve směru Litvínov, Louny, Žatec a Praha. Šluknovský směr vedl přes Českou Lípu na Prahu. Tím se vytvořila určitá kapsa mezi těmito údernými jednotkami, která umožnila německé armádě „od Berlína“ nebo lépe její části, se „lépe“ orientovat v útěku na západ. Např. v Ústí nad Labem se první tři sovětské tanky objevili teprve 8. května 1945, rychle projeli městem a pokračovali směrem přes Řehlovice na Teplice, a pak na Prahu. Teprve druhosledové oddíly sovětské armády osvobodily Ústí nad Labem 9. května 1945.

Ale vraťme se k obcím okolo Adolfova. Již zmíněná kapsa umožnila velké části německé armády ústup co nejlépe směrem na západ. V období mezi 8. květnem a 12. květnem 1945 se v okolí Adolfova a zejména Krásného Lesa pohybovala značná část vojsk SS, která měla za úkol „škodit“. V zámečku v Krásném Lese byla v této době škola pod vedením jednotek SS pro záškodníky – Werwolf (až do 12. května 1945).

Ustupující vojska německé armády zanechala v této lokalitě (počínaje Nakléřovským výběžkem a konče Fojtovicemi) značnou část své výbavy, včetně techniky a zbraní. Ještě dnes lovci „pokladů“ zde najdou ledajaké kousky. Bohužel u zbraní a zejména munice i funkční. Po odsunu německého obyvatelstva měla československá armáda za úkol všechno odstranit a zneškodnit. Podařilo se to jen částečně. Jako příklad mohu uvést, že při výstavbě rekreačních objektů na Adolfově v šedesátých až sedmdesátých letech se u výkopových prací našli zbytky i těžké techniky, značné množství munice (zejména granáty, minometné střely a jiné) a lehkých zbraní (pušky, pistole a samopaly). Občas lze na ústupových cestách najít i výstrojní součástky, vyznamenání a další insignie. Německá armáda ustupovala před sověty rychle a chaoticky. Jednotlivé nálezy to dokazují ještě dnes. Jinak se v této oblasti nic významného neodehrálo. První sovětské tanky druhého sledu až teprve již zmiňovaného 9. května 1945 projeli Nakléřovským průsmykem přes Knínice, Strážky, Bukov do Ústí nad Labem. V té době byly již prvosledové sovětské jednotky v Praze.

V souvislosti s tímto povídáním, bych rád upozornil již zmiňované hledače, aby byli velmi pozorní na své nálezy, zejména u zmiňované munice. I v této době lze najít funkční a značně zachovalé kousky (např. v mokřinách a blatech). Nemluvě o munici po sovětské armádě po roce 1991, kdy mezi Adolfovem a Habarticemi měli Sověti střelnici.


Zimní sporty ve východním Krušnohoří (část první 1893 – 1945)

První zmínka o lyžařích ve východních Krušných horách se datuje od roku 1893, kdy se na pláních objevují „Studenten der Bergakademie Freiberg“. Na německé straně se již v roce 1894 začaly ve Freibergu vyrábět první lyže. Ty však nebyly určeny na sjezd, ale spíše na zimní pěší turistiku (Sayda). Zasněžené hřebeny hor byly ideálním výletním místem pro zimní turistiku. Rozvojem železnic, silnic, nových hotelů se objevuje v regionu východních Krušných hor po roce 1903 více a více návštěvníků. Na rozdíl od dneška se zimní sporty v Krušnohoří začaly intenzivně propagovat na německé straně. Po roce 1904 začal velký boom s výstavbou skokanských můstků, bobových tratí a sjezdových tratí. Například první zimní závody se konaly v roce 1908 v Altenbegu (Sachsenmeisterschaft). Většinou se však nejednalo o klasické lyžování, ale o skoky z můstku.

Česká strana (v té době Rakousko-Uhersko) svůj turistický ruch začala budovat až v období kolem roku 1912. Prvním takovým počinem byla tramvajová cesta z Ústí nad Labem do Telnice (pod nádražím Telnice v místě, kde jsou dnes chráněné byty). Tato tramvajová cesta sloužila po celý rok. Na rozdíl od německé strany se na české straně v průběhu let více a více objevovalo sjezdové lyžování. K tomu sloužily zejména dlouhé a strmé svahy na Bouřňáku, Klínech a Zadní Telnici. Zadní Telnice a zejména Adlofov byl po roce 1900 vyhledávaným turistickým místem. K tomu se nabízely turistické hotely v Telnici a na Adolfově. Na samotném Adolfově byly např. tři restaurační místa otevřená po celý rok.

Kolem roku 1930 tj. už za První republiky se začaly formovat lyžařské kluby, které prováděly turistické zimní procházky a zimní túry. Začaly se budovat první zimní turistické stezky a lyžařské tratě. Současně se začaly vydávat první turistické mapy. V Zadní Telnici byl v té době postaven na tzv. Bubnu první skokanský můstek na místě, kde je nyní „Bufet na Bubnu“. Můstek byl stržen v době války a nové dva skokanské můstky byly postaveny po roce 1945 pod zatáčkou zhruba naproti dnešního penzionu Tereza přes potok. Můstky postupně chátraly a před rokem 1970 byly strženy.

K sjezdovému lyžování na Zadní Telnici se nejvíce využívaly přilehlé louky na Cvičné (lidově trote vize), Buben a sjezd směrem ke konečnému autobusu na točně. Na Adolfově se pak sjezdovalo na přilehlých pláních (nešlo však o klasické sjezdování, ale spíše o běh či lépe skluz). V průběhu druhé světové války se prováděly na Zadní Telnici a na Adolfově v letním i zimním období rekonvalescence zraněných německých vojáků. Ti byli léčeni v Ústeckém sanatoriu a pro ozdravné vycházky se právě hodila Zadní Telnice a Adolfov.

Vrcholem sportovního kláním v lyžování před druhou světovou válkou byl v roce 1937 „Šampionát německé lyžařské armády“ v Altenbergu. Od té doby až do roku 1945 se jiné sportovní klání v blízkosti nebo přímo v Zadní Telnici či na Adolfově již nekonalo.

Expanze sjezdového a běžeckého lyžování v Zadní Telnici a na Adolfově se začala až po roce 1950. Ale to už je jiná kapitola.